Mlčet nebo mluvit?
Posledních pár dnů přemýšlím, jak přistupovat k lidem s pravdomluvností. Např. když má někdo nějaký postoj, názor či čin a já s tím nesouhlasím a mám jiný názor. Buď si to nechám pro sebe a nedám před tím člověkem najevo, co si myslím a budu se s ním bavit dál normálně, vynechám to neshodné téma. Budeme spolu vycházet, rád mě potká, prohodí pár slov, třeba se zasmějeme. Ale je to upřímnost?
A co se stane, když řeknu, co si myslím. Většina lidí neumí uznat svoje chyby, podívat se na sebe kriticky a říci, ano máš pravdu, bohužel to tak je. To jsem si neuvědomil, díky za tvůj pohled, zamyslím se nad tím. Kdo takhle odpoví? Už jste se někdy s někým takovým setkali? Pravděpodobnější reakce bude, že se člověk urazí, naštve a začne se bránit a útočit. Protože to nechce slyšet, vidět. Dotkla jsem se citlivého místa, které sám před sebou schovává. Většinou pod hromadou bolesti a strachu. Takže to tomu člověku řeknu, řeknu mu pravdu, co si myslím, s čím nesouhlasím. Vytočím ho, pošle mě někam, zůstane na mě naštvaný, přestane se se mnou bavit a to jak jsem ho rozhořčila, bude potřebovat ventilovat, tak o tom bude mluvit a na svou obranu začne o mě vykládat špínu.
Takže říct nebo neříct? Teď je odpověd svým způsobem jasná. Radši ne, nestojí to za to. Ale je to upřímnost? Je to pravdivý přístup k lidem? Když si myslím, cítím něco a říkám něco jiného? Je to opravdu takhle správně? Se všemi s úsměvem vycházet a dělat jako by nic. Myslela jsem si, že je to falešnost. Teď otázka, kolik lidí je falešných a kolik pravdivých?
Mám prostě jiný názor a chtěla bych ho vyslovit, co s tím ten druhý člověk udělá, to je mi jedno, je to jeho věc. Jen chci být upřímná a říkat svoje postoje. Toho člověka beru úplně stejně jako před tím, jen vyslovím svoji pravdu, která se mu nebude třeba líbit, tím pádem to ze sebe pustím a nekumuluji v sobě myšlenky na to téma. Prostě něco nějak cítím a tak to řeknu. Řekla bych nesoudím, je mi to jedno, jen chci být upřímná ne falešně milá. Ale je to nesouzení? Co je souzení?
Máme mysl, která pořád myslí. Nezastaví se ani na vteřinu-když nepočítáme meditaci atd., pořád myslí, jedna myšlenka za druhou. Jsem překvapená, když ve volejbale na mě letí míč, kolikrát za tu chvíli dokážu změnit postoj, jestli vzít ten balón tak nebo tak, kolikrát změním rozhodnutí a ještě tomu přizpůsobit tělo. Pár vteřinek než přiletí a tolik myšlenek! A mysl stále myslí, přemýšlí o tom co se děje okolo, co má člověk ještě udělat, na co zapoměl, co kdo řekl, co kde viděl. A když ta mysl tak myslí, tak přirozeně přemýšlí i o lidech ve svém okolí, co dělají, jak to dělají, jestli bysme to udělali stejně, jestli je to podobné něčemu z našeho života. Myslí a myslí, pořád musí něco dělat, nezastaví, tak přemýšlí o čemkoli, co je nasnadě, mapuje, vytváří si názor.
Moje otázka spíš zní, proč nemůžeme lidem říkat, co si opravdu myslíme? Proč nemůžu říct, víš, já si o tom myslím to a to. Bez toho aby tam byla ta reakce odporu. Jen by řekl aha.. já to vidím jinak. A šlo by se dál a měli bysme mezi sebou čistý stůl. A stále bysme k sobě přistupovali stejně, otevřeně. Místo toho tu jsou dvě volby. Buď to řeknu a budu mít čisté svědomí, že mu nelžu do očí a on mě za to bude "nenávidět". Nebo si budu myslet svoje, pomlčím a budeme se stále na sebe usmívat. Vždyť mě do toho nic není, tak proč bych mu k tomu měla něco říkat? Opravdu je to opravdové vycházení s lidmi, když máme falešný úsměv?
A teď z pohledu energii..
Např. se současným partnerem jsme se k sobě snažili být vždy upřímní - popravdě to člověk moc neumí, i když si to myslí, postupně jsme se tomu učili a asi i stále učíme. Říkala jsem mu vždy všechno, co jsem dělala, s kým jsem mluvila, co mě napadlo, co jsem kde četla. A on mě vždy vyslechl, třeba k tomu řekl svůj názor, ale nebyla v tom emoční reakce, nevybouchl, nerozčílil se. Prostě jsme se vyměnily názory, energie se volně mezi námi protočila. Pak jsem se párkrát bála něco říct, nechávala si to pro sebe, třeba jen z důvodu, že jsem mu nechtěla něčím nepříjemným ublížit. Ttím pádem to zůstávalo a nevysloveností stále rostlo. Až najednou ta energie mezi námi přestala proudit, přestala se otáčet, vytvořil se blok. Naštvali jsme se, urazili se nebo nedali nic najevo, ale bylo to jiné. Pak jsme to vždy nevydrželi a vše si vyříkali. Tím se to uvolnilo a už jsem zase cítila, jak to mezi námi funguje.
Druhý příklad. Klasika otec. Má svůj názor jiný neexistuje a ani ho nezajímá. Byli doby, kdy jsem mu říkala své názory, často oponovala. Vůbec to nemohl ustát, vytočil se často do nepříčetna a hrotil to do extrému, jen aby obhájil svoji pravdu a svoje poslední slovo. Tak po častých hádkách jsem se naučila mlčet. On řekl co chtěl, já si ho vyslechla a svůj názor si nechala pro sebe. Přestali jsme se hádat, "fungovalo" nám to, naučila jsem se s ním mluvit bez větších konfliktů. A jak to vypadá teď? Je mezi námi obrovská propast, nemáme si co říct, nemáme spolu o čem mluvit. Jen praktické věci, co a jak se má udělat. Moje názory jsou opačné, tím by ho zase vytočili, tak je neříkám. Nemám mu co říct. Náš vztah je zablokovaný. Energie tam neproudí, netočí se. Neměla možnost volně proudit, byla potlačena. A roky ten blok rostl, až vznikla propast.
Tak opravdu je správné, neříkat lidem, co si myslíme, ale jen co je jim milé??
Myslím si, že by se lidé měli naučit přijímat názory jiných lidí, dát jim svobodu projevu. Nechat energii volně proudit. Buď si z toho něco vzít nebo ji zase propustit. Nebrat to tak osobně, vždyť je to jen jeden z mnoha názorů. Toď vše. Nic víc. Jeden z miliard na této planetě, tak proč se nad ním rozčilovat?
Ale kdo to umí?
Co dělat do té doby, než se to lidé naučí?
Říkat nebo neříkat?
Toď otázka...